Vampyrismus 2 - Logická nenávist - Tomáš Krafka

Béčko s přesahem a porno s příběhem je zpátky, jazyk vyzrál, tempo drží a Škleb trestá "lidskou verbež" (Syrovčák zde používá trochu peprnější výraz) s klidem noční šelmy.
Alfa Savci 2 jsou opět pozvánkou do světa rasy opředené mýtem a měsíčním stříbrem pokropenou temnotou, jejíž obyvatelé jsou spřeženi kletbou udržující je v soudržnosti.
Krvavý Škleb, šampion satanův, přemožitel démonův, nebo prostě jen Martin Syrovčák, hrdina se silným duchem a ještě silnějším slovníkem, vypráví v první osobě a střídá lyriku s poetikou, akci s erotikou a heretické motivy nakládané v násilí s kvalitou, která dokáže bavit.

S Logickou nenávistí se série Alfa Savci vrací tvrdší, delší, drzejší a nekompromisnější.
Jedním slovem: Ultra.
Autor vzal vše, co lidi bavilo na prvním díle, a připravil pokračování, které strká jedničku po všech stránkách do kapsy.
Styl vyprávění se maličko mění, ale stále drží formu deníkové zpovědi. To ale není jediné hledisko, ve kterém se nový příběh podobá prvnímu dílu.
Kniha stále funguje jako jakési krví zbrocené, revolverem prostřílené leporelo s velmi dobře propracovanými kapitolami, které se liší od standardní románové formy. Tahle poloha autorovi velmi dobře sedí, a jde vidět, že se on i čtenáři - dle ohlasů ze světa Knihy (Brno) - dobře baví.
Erotické scény, nebo přesněji řečeno, porno, zde působívelmi sebejistě, přirozeně i vyzrále, a současně jsou tyto části lépe uzpůsobené rostoucí fanouškovské základně, v níž mají čtenářky svůj lví podíl.
Není se čemu divit.

Vedlejší poznámka:
Proslýchá se, že fanynky autorovi posílají lechtivé fotky, kde minimalistickým "oděvům" dopomáhá v maskování těl právě tahle kniha, a se souhlasem všech stran pak slouží i jako promo.
Musím říct, že já s Martinem Bečvářem píšeme celkem dost, ale takových milníků se nám zatím nedostalo.
Možná Martin jen nemá potřebu machrovat.

Jedno je ale jisté: autor využívá talent i chytrost a druhým dílem statečně rozšiřuje armádu čtenářů upírských ság o další regimenty.

Logická nenávist obsahuje chytře použité dvojsmysly, poetické i hereticko-heroické momenty, okořeněné náboženskou tématikou.
Humor se opět vynalézavě mísí s násilím.
Hlavní hrdina stále bojuje na vícero frontách: mezi svou logikou a emocemi, znesvěceným rytířem dobra a zuřivým monstrem (pro naše méně metaforické vikingské čtenáře-bojovníky v "medvědím triku" dodávám, že jde o bersekra :-)), jež v něm dříme, a nakonec i s touhou se konečně ukázat a vydobýt si mezi krvesaji pevné místo, přitom ale zůstat naživu a neohrozit své blízké.
Právě tato duševní válka posouvá vývoj hrdiny jak zvenčí, tak i zevnitř, a celkově pozvedá úroveň tohoto dílu do nových nosferatských výšin.

Děj druhého dílu začíná sumarizací konce jedničky, kdy hrdinův "bordel" na hradu Burghausen umístil Syrovčáka a jeho partu do hledáčku nejednoho "šmejda" (Syrovčák to trochu hůř).
To ale nevadí, protože Krvavý Škleb cítí urgentní potřebu trestat "šmejdstvo" (Syrovčák zde opět použije výraz s kořenem slova "zmrd").
Vynáší rozsudky tam, kde bohové snesou zastoupení.
Jeho oči pijí duše přísedících.
Kat boží a vrah krvavého úplňku.
Ten, kdo potřebuje upustit páru, a jeho cílem jsou jednoduše grázlové.
Cynik vyčkávající v temnotě.
Hrdina, který po zmasakrování zvrácených, života nezasluhujících existencí odjede do pouště a sedíce na kapotě auta kouří, s pohledem upřeným k měsíci.
Kdo koho ale hypnotizuje?
Nenechte se zmást jeho romantičností.
Hodí vám čtyřicetikilového kamenného chrliče urvaného ze střechy do xichtu a rukama od krve napíše SMSku, jestli to teda dneska večer platí.
A odešle to své matce.
Matkám.
Ty si pak se spoutaným hrdinou pohrávají s dravostí hladových šelem a současně se pohybují s neúprosnou důstojností a uctou budící krásou, s jakou valkýry odnášejí z bojiště jen ty, na které padl jejich výběr. To vše ale hezky kontrastuje s milující oddaností a naprostou savčí přitažlivostí, již Syrovčák vůči svým matkám krve chová.

Škleb má nyní propracovanější, občas poetičtější vyjadřování a při hovoru s vámi vypráví barvitě a poutavě.
Stále ale občas skáče z jednoho na druhé, dělá odbočky, hází příklady a pokládá nosníky pro další příběh.
Je to ten typ vyprávění, které klidně mluví o deseti věcech zároveň, ale pořád ví, kam se vrátit, aby se neztratil hlavní tah.
Tohle plynutí kolem jednoho ústředního tématu, s přítoky dalších informačních tepen, působí, jako byste se s vypravěčem znali už roky.
Je to rozhovor s dobrým přítelem, který skáče z tématu na téma, a přesto si perfektně rozumíte a stále si máte co říct.
Jenže to není kamarád, co se snaží zalíbit nebo se podbízet.
Nechá vás dýchat, protože jste si tu knihu koupili, a pak vám bez varování připomene, že "logická nenávist" tady není póza, ale mechanismus, který se zapne, když už člověk nechce koukat na zlo jen se sevřenou čelistí.
Druhý díl navíc celkově přitlačí na temnotu a ponurost, ale pořád si hlídá, aby vás to i bavilo.

Vtip funguje a vypravěčské nápady drží.
Tarantinovsky střelené, přitom charismatické.
Hrdina působí jako noir verze Hartigana ze Sin City v martenskách, jen není zahalený do kabátu smutku a vykoupení.
A když se mu to hodí, přepne do režimu Vincenta Vegy, kde je o stupínek svůdnější.
A o deset stupínků přímočařejší.
Je ověnčený ohromitým, někdy trochu zbytečně vulgárním egem, ke kterému mu perfektně sedne dobře střižený kožený křivák motorářského vzoru, s podpažním pouzdrem na pořádný kanon.

Ruku na Berettu, dvojka je výborné pokračování, které jasně ukazuje autorovy kvality - přestože obsahuje dvě pozvolnější, lehce slabší kapitoly.
Současně ale stojí hodně blízko jedničce, v rytmu, hlasu vypravěče i v tom, jak Škleb dávkuje poetiku, erotiku a násilí, takže se časem začne hlásit o slovo otázka, co dál.
Třetí díl by už chtěl přinést něco výrazněji jiného, víc literárních nástrojů, třeba časové smyčky, nebo akci podanou postupně z více pohledů, kdy v každé další vrstvě čtenáři docvakne něco nového.
Odklon od přímější, lineárnější jízdy by byl skvělé osvěžení a na konci dvojky už jde cítit malou ochutnávku směrem k větší hravosti a posunu do temnější polohy.

K tomu už jen dodám, že Tomáš Krafka jako autor nezávislé brakové literatury má solidně nakročeno, rád by udržel vydavatelskou kadenci jedné knihy ročně, a my mu k tomu držíme všechny palce, zkrvavené špičáky a dva cirkusové slony k tomu.

Literatuře zdar, a té nezávislé, vzniklé v mikronakladatelstvích, obzvlášť.
Díky, že čtete.
Mickey.