Teaser 2: Afghánistán navždy; Miroslav Žamboch - Ukázka z chystaného díla
Dlouho očekávaný hard-core military román z blízké budoucnosti, Afghánistán navždy, Miroslava Žambocha dorazí na pulty na přelomu března a dubna. Dnes Mirek nasdílel i obálku tohoto titulu z dílny Petra Vyorala. A co by to byl za teaser bez trochy textu z klávesnice samotného Mistra tvorby.
Držitel prestižního Encouragement Award Evropské společnosti science fiction, oceněný také titulem Velmistr žánru na cenách Aeronautilus, autor s dlouhodobou a výraznou přítomností v nominacích domácích i evropských žánrových soutěží. Oceněn za nejlepší knihu roku 2003 a nejlepší fantasy povídku roku 1992.
A právě ukázku z nové knihy tohoto autora vám nyní exkluzivně přináší MickeyMaler.com.
Kábul – přílet
Přistání bylo ještě tvrdší, než si zvykli při parašutistickém výcviku, zdálo se až nemožné, že obrovský stroj vydrží takové namáhání, ale nakonec v pořádku zastavili.
"Tak teď je to na vás, pánové," ozval se ve sluchátkách kapitán letadla. "Já mám zaslouženou pauzu."
Napjaté čekání skončilo, přišel čas akce. Muži pověření odvazováním vozů se vrhli do práce, současně se otevírala vrata nákladního prostoru, rozšiřující se mezerou dovnitř proniklo denní světlo a suché horko kontinentálního letního dne. Matyáš si uvědomil, že vzduch je tady cítit jinak, chutná jinak. Suše, hořce, nějak špinavě.
Vrata se plně otevřela, s minimálním zpožděním vybíhali ven první muži, aby zabezpečili perimetr. Střelci, odstřelovači, kulometčíci, nad hlavami se jim protáhl menší z jejich dvou průzkumných dronů. Každý na palubě měl své povinnosti. První a základní úkol byl zajistit bezpečnost letadla. Do ruchu se vmísilo táhlé zpěvavé volání. Matyášovi chvíli trvalo, než mu došlo, co slyší – svolávání muezzina k ranní modlitbě. Tohle je úplně jiný svět, než zná, připomněl si.
"Vůz jedna připraven!" zazněla informace od mužů uvolňující vybavení a náklad.
Nevěděl, kdo mluví, protože už nebyl připojený ke komunikačnímu okruhu letadla.
"Jeďte," kývl na svého zástupce Béma.
"Provedu!" odpověděl rotný, nasoukal se na místo spolujezdce, vzápětí už ve voze seděl i řidič Vojtíšek s kulometčíkem Kocmanem.
Enok nastartoval při prvním otočení startéru a vůz pomalu vyjel z nákladového prostoru, pach výfukových plynů byl sotva cítit.
"Vůz dva připraven!" dostali další informaci.
Matyáš ani nestačil vydat rozkaz a jeho muži už seděli na svých místech, Alejandro za volantem a Habrů vzadu na pozici odstřelovače.
"Jedem," zavelel, sotva se usadil.
Na jeho vkus Alejandro šlápl na plyn až příliš a po nájezdové rampě spíš slétli, než sjeli, pak ale naštěstí ubral a zastavili na předepsané pozici, na druhé hodině třicet metrů daleko od letadla.
"Vnitřní perimetr čistý dle požadavků," ozvalo se ve vysílačce na obecném okruhu.
Vnitřní perimetr byl ohraničen efektivním dostřelem jejich brenů s jedenáctipalcovou hlavní, což představovalo vzdálenost čtyři sta metrů. Vnější perimetr zase vytyčoval účinný dostřel určeného ostrostřelce a jeho kulomet FN Minimi, což s rezervou představovalo cca osm set metrů.
"Vnější perimetr také čistý, na jeho hranicích dva náklaďáky a jedno obrněné vozidlo pěchoty ve směru k budově letiště. To se drží dál. Venku dvacet mužů, uniformy," zaznělo hlášení bezpilotního týmu.
Následovaly stručné informace potvrzující zaujetí stanoviště dalšími týmy.
Matyáš pocítil jisté zadostiučinění. Teď by dokázali vzdorovat i intenzivnímu útoku. Alespoň po nějakou dobu.
Z letadla vyjel Enok s kapitánem Novákem, za kulometem stál Sklar a třetím v posádce byl kupodivu střelec družstva dvě Tomáš Pole.
"Ten je tam proč?" zamumlal Matyáš, pak rychle hmatem zkontroloval, že jeho vysílačka není v režimu vysílání.
"Studuje Karlovku, blízkovýchodní studia. Perština, turečtina, domluví se i paštštinou. Kapitán na něj spoléhá jako na tlumočníka," odpověděl Alejandro. "Kromě toho taky výborně střílí. Na to bych se zase spolehl spíš já."
Matyáš potlačil chuť zeptat se, odkud to ví, místo toho vytáhl z přihrádky palubní desky dalekohled, o němž věděl, že tam má být, a začal prohledávat okolí. Vybral si oblast na severovýchodě, kde se v relativní blízkosti letiště zvedal nevysoký pahorek. Sám by tam umístil pozorovatele – nebo odstřelovače. Ranní slunce teď měli za zády, pokud bude mít štěstí, mohl by zaregistrovat odlesk optiky. Něco zahlédl, ale na víc neměl čas.
"Na začátek ranveje, čeká tam na nás doprovod," oznámil jim Novák. "Zbraně hlavněmi dolů, nebudeme zbytečně provokovat."
Velitelský vůz se zařadil do středu formace. Bez spěchu, s motory v nízkých otáčkách přejížděli po nepříliš rovné ranveji, Matyášovi se zdálo nemožné, že obrovské letadlo dokázalo přistát na takovém povrchu. Vozy před nimi se postupně zvětšovaly, nebyly dva, ale tři. Terénní vůz a dva náklaďáky. Jejich posádky vyčkávaly v okolí. Napočítal dvacet mužů. Matyáš by dopředu postavil obrněnce a nenechal ho v záloze, místní velitelé asi přemýšleli jinak.
"Drží se moc blízko u sebe," okomentoval Alejandro.
Pomalu se blížili, ručička tachometru se třásla okolo desítky.
Matyáš mu musel dát za pravdu, šikovný kulometčík by je smetl, než by se stačili krýt. Větší náklaďák byl masivní americký MRAP, Mine Resistant Ambush Protected Vehicle, který tady zůstal po americké armádě. Dvacetitunový kolos odolný vůči ručním zbraním do ráže 7.62 s pancéřovanou střeleckou věží na korbě, a co hlavně – díky podvozku tvarovanému do profilu písmene V odolný i vůči minám. Druhý náklaďák byl mnohem menší, orezlý, víc než půl století starý ZIL 131 z dob okupace země tehdy ještě Sovětským svazem.
Matyáš odhadoval, že většina mužů přijela právě na jeho korbě. Terénní vůz neznal, připomínal napodobeninu Mercedesu G, ale provedenou někým, komu na opravdové podobnosti příliš nezáleželo. Usuzoval na čínský původ. Přenesl pozornost na vojáky. Muži na sobě měli většinou oblečení v maskovacích barvách, ale za uniformu se označit nedalo. Jejich kalhoty a blůzy byly různého druhu, někteří měli přes ramena přehozené kabáty neidentifikovatelného původu a všichni měli na hlavách pokrývky, i když odlišných barev a tvarů. Také plnovousy, ty z nich na první pohled tvořily soudržnou jednotku víc než uniformy a vybavení. Věž MRAPU se pohnula a Matyáš si uvědomil, že je sleduje dlouhá úzká hlaveň.
Tohle nebylo cvičení.
Připadalo mu, že je mu najednou horko mnohem víc než před chvílí.
"Vypadají jako banda trampů, ale mají nás na mušce," ucedil Habrů. "A ti parchanti na kopci vlevo taky."
"Byli by to pitomci, kdyby nás neměli na mušce," odpověděl mechanicky Matyáš. "Všechno probíhá podle plánu."
Sám doufal, že to tak je.
"Zpomalte," zaslechl ve vysílačce Nováka. "Budeme postupovat dle plánu."
Alejandro se nenamáhal přeřadit na jedničku, pomaluběžný diesel to zvládl i tak.
Vedoucí vůz zpomalil, před skupinu Afghánců dojeli prakticky krokem.
První vystoupil Novák, za ním Pole, z čelního vozu se k nim přidal Bém. Muži se postavili po boku kapitána, zbraně na popruzích hlavněmi dolů. Matyáš musel obdivovat jejich klid, profesionalitu. Vypadali – dokonale. Matyáš přenesl svou pozornost na Afghánce. Tohle byli bojovníci, mudžáhidi, možná mudžahedínové, nepamatoval si rozdíl mezi oběma termíny. Nevypadali jako vycvičení profesionálové, vypadali jako chlapi, kteří v minulosti své zbraně používali – a přežili. Položil prst na tělo zbraně, aby vnímal chlad kovu. A přitom si dával pozor, aby to nebylo vidět.
Kapitán Novák čekal, pauza se prodlužovala, slunce stoupalo a chlad pozdního rána se rozpouštěl v jeho záři.
Dveře MRAPu se otevřely, vystoupil muž v uniformě francouzského legionáře se sovětskou čepicí, která léty používání ztratila barvu a místo rudé hvězdy ji zdobil odznak se dvěma zakřivenými meči chránící korán. Muž s plnovousem. Ten ho spojoval s jeho muži. Hodnostní označení neměl.
Novák ještě chvíli čekal, potom předstoupil před svůj doprovod.
"Kapitán Novák, Armáda České republiky, dle dohody mezi Českou a Afghánskou vládou jsme připraveni vyzvednout americké občany," pronesl suše.
Anglickou výslovnost ho učil někdo s lehkým skotským přízvukem, poznal Matyáš. A kapitán měl pro výslovnost cit, naučil se přízvuk dokonale.
"A proč si myslíte, že rozumím anglicky?" odpověděl afghánský důstojník s pohrdavým úsměvem.
Jeho řeči se také nedalo nic vytknout, mluvil americkou angličtinou, ale přízvuk Matyáš identifikovat nedokázal. Jako by vystudoval nějakou velmi dobrou univerzitu.
Jeho muži se nepohnuli, ale Matyáš měl pocit, že jejich prsty jsou blíž spouštím než před okamžikem. Najednou byl rád, že má v pouzdře na opasku pistoli s nábojem v komoře. Pokud by k něčemu došlo, v prvním okamžiku by se spolehl na ni a získal tak nějaký čas.
Novák znovu promluvil, tentokrát řečí, kterou Matyáš neznal. Vzhledem k tomu, že zachytil Novákovo jméno, pochopil, že se kapitán představil.
"Ale tohle jsou jediné věty, které v paštštině znám," pokračoval kapitán dál anglicky. "Pokud bychom nemohli pokračovat anglicky, budeme se muset spolehnout na schopnosti mého tlumočníka," dokončil.
"Jste připraven, pane kapitáne," ocenil důstojník. "Major Akbar Mohammed," představil se.
Novák mu zdvořile zasalutoval, muž odpověděl stejně.
Ostří konfrontace se otupilo, ruce se odtáhly od spouští, Matyáš přestal myslet na pistoli a cíle. Důstojník byl číslo jedna.
"Já pojedu první, pak vaše vozy, mí muži uzavřou formaci. Žádné zbraně nebudou vidět, ani vojenské znaky. Zavezu vás na místo, kde američtí občané čekají, a vy je budete moci naložit. Následně vás stejnou cestou eskortujeme zpět," oznámil stroze Akbar Mohammed.
Sebevědomí mu nechybělo. Ne, opravil se Matyáš, ten chlap byl jedno velké ego. Ale současně musel být zatraceně schopný, jinak by se nestal tím, čím byl – důstojníkem armády Afghánského emirátu, současně důstojníkem, který své vzdělání očividně získal na některé elitní západní vojenské škole.
"Rozumím," odpověděl Novák.
Matyáš pochopil, že jejich kapitán konfrontaci nevyhledává a programově se jí snaží vyhnout.
"Do vozů, budeme následovat MRAP. Zbraně skryté, ale v pohotovosti," pokračoval česky.
Rozhlédl se, a když se ujistil, že mu nikdo nevěnuje pozornost, natáhl brena.
Alejandro byl soustředěný na situaci, ohlédl se po Habrů.
Odstřelovač se ušklíbl, dávno byl připraven ke střelbě.
Tohle nebylo cvičení, vklouzlo znovu do mysli Matyášovi. Měl pocit, že chybělo málo a jejich pouť skončila právě na ranveji. Dostali by je, o tom byl přesvědčen, ale pak už by nezbývalo nic jiného než odsud rychle vypadnout.
Alejandro připlácl do držáku svůj telefon, na displeji se objevila mapa Kábulu s vyznačením jejich pozice.
MRAP se rozjel, za něj se dle dohody řadily Enoky.
"Ten držák asi nepatří k armádnímu vybavení," odhadl Matyáš.
"Ne, dal jsem za něj sedm stovek, ale ta čínská nanodestička drží skvěle."
"A telefon?"
"Je můj. Kámoš mi poslal pakistánskou e-simku Beeline, funguje i tady, tedy ve velkých městech, Kábulu, Kandaháru a Herátu. Mapy jsem stáhl v letadle, jsem offline."
Matyáš to nekomentoval. Alejandro musel být zatraceně akční, pokud za krátkou dobu, za niž se měli dostavit na základnu, dokázal sehnat pakistánskou SIM kartu. Nebo to věděl dřív? Nesmysl, to byla blbost, potlačil myšlenku a soustředil se na okolí.
Směřovali k severu, Matyášovi připadalo, že Alejandro sleduje víc mapu na telefonu než okolí.
"Vedou nás do vojenské části letiště," hlásil, zatímco bezchybně řídil. "Ranveje mineme zleva."
Po pravé straně teď míjeli desítky hal vybudovaných z vlnitého plechu, kde oprýskala barva, šířily se po kovu různobarevné skvrny rzi.
Skladiště, hangáry, napadlo Matyáše. A na údržbu se zde moc nehledělo. Za každou budovou se otevíral volný prostor, kde na ně mohla být nastražena léčka. Naštěstí nezahlédl nikoho. Vůbec mu připadalo, že tahle část letiště je prakticky opuštěná.
Vedoucí MRAP prudce odbočil doleva, opustil asfaltku, ale nezpomalil. Matyáš se musel přidržet, aby se v nerovném terénu udržel na sedadle. Po padesáti metrech přejeli přes rozrytou suchou planinu a opět se napojili na silnici. Sáhl po přezce pětibodového pásu, aby ho přitáhl.
"Tohle ale fakt není malé město," ucedil Habrů.
Matyáš mu musel dát za pravdu. Po celou dobu se tak soustředil na možné hrozby v bezprostředním okolí, že vzdálenější scenérii nevěnoval pozornost. Otevřel se jim výhled na město rozkládající se na planině mezi horami. Na východě a jihozápadě zástavbu lemovaly kopce a hřebeny zvedající se do výše několika set metrů nad okolí, jejich strmé svahy a prostor mezi nimi zaplňovala všudypřítomná městská zástavba, z moře nerovných střech přízemních staveb se chaoticky tyčily výškové budovy nejrůznějších typů, kupole mešit a štíhlé věže minaretů. Převažující barvou byla žlutá až hnědá s několika málo ostrůvky zeleně. Další zatáčka, míjeli teď několik vrtulníků chátrajících na odstavné ploše.
"Black Hawky," ucedil Habrů. "A nevypadá to, že by se je snažili dostat do vzduchu. Naštěstí."
Na okraji ležel na boku menší vrtulník s poškozenou kabinou a ulámaným rotorem.
"MF pětsettřicítka," komentoval dál Habrů. "Stroj určený do vysokých nadmořských výšek a vysokých teplot. S tímhle to asi zkoušeli, ale moc se jim to očividně nedařilo."
Minuli několikapatrovou budovu, v mapě byla označena jako inženýrská fakulta, podle množství rozbitých a neopravených oken se tam teď nikdo neučil. Další zatáčka, v protisměru se objevila dodávka, ale vedoucí MRAP nezpomalil a auto mu rychle uhnulo. Po pravé straně teď měli zeď obklopující areál letiště, která jim zakryla výhled na město, zato teď měli téměř přímo před sebou zasněžené štíty vzdáleného Hindúkuše.
"Předpokládám, že nás vedou k hlavní vojenské bráně," odhadl Alejandro.
Matyáš neodpovídal, neustále kontroloval bezprostřední okolí a vyhledával potenciální hrozby.
Už se blížili k bráně, masivní závora však byla zdvižená, brána otevřená. Muži v uniformách jim ukazovali, že mohou projet. MRAP ani nezpomalil.
"Tihle vypadali jako ze škatulky," okomentoval Habrů.
"Americké uniformy," potvrdil Alejandro.
Ocitli se na čtyřproudé silnici, vedoucímu MRAPu jejich malé kolony okolní vozy rychle udělaly místo. Provoz byl rušnější, než Matyáš očekával. Mezi otřískanými náklaďáky se proplétaly malé osobní vozy značek, které neznal. Jeden vypadal jako druhý a převažovala bílá barva, v protisměrném pruhu odděleném úzkým zatravněným pruhem se tlačily kamióny zdobené girlandami světel a pestrobarevnými kresbami.
Na prvním kruhovém objezdu se odchýlili od nejkratší cesty k cíli, kterou jim vyznačila navigace.
"Asi se chtějí vyhnout diplomatické čtvrti," odhadl Alejandro.
Diplomatické čtvrti, ve které nejsou téměř žádní diplomaté? napadlo Matyáše.
Naprostá většina zemí nové vládce Afghánistánu stále ještě neuznala.
"Může to být kvůli dopravě," navrhl Habrů.
Kapitán jejich odklon od nejkratší cesty ke Kábulské univerzitě, u jejíhož areálu měl americký vědecký tým pronajaté ubytování, ve vysílačce nijak nekomentoval.
"Všechno jde podle plánu, jen buďte pozorní jako dosud," řekl Matyáš nahlas, i když tomu sám úplně nevěřil.
Stačil mu pohled úkosem dozadu, aby viděl, že Habrů má kulomet položený na sedadle se založeným nábojovým pásem a připravený ke střelbě.
Souhlasil s ním, i když to nebylo přesně podle rozkazů. Pás se sto náboji byl určitě lepší než zásobník s třiceti. Kulomet mohl používat obé. Uvědomil si, že Habrů vlastně není kulometčík, ale odstřelovač, nebo spíš ostrostřelec jejich družstva. Ale kapitán pro tuto akci rozdělil úkoly jinak.
Před dalším kruhovým objezdem už museli zastavit v řadě čekajících automobilů, otevřené Enoky je nijak nechránily před zvědavými pohledy okolních řidičů. Matyáš si nasadil tmavé brýle, trochu mu to pomohlo zachovat netečnou neutralitu. Ve vedlejším pruhu zastavila Toyota Hilux s lafetovaným kulometem. Dva muži seděli v kabině, další dva na korbě, všichni v uniformách americké armády, jen místo čepic měli na hlavách šátky – v maskovacích barvách. Oni svou zvědavost nezastírali jako ostatní řidiči, prohlíželi si je naprosto nepokrytě a živě přitom gestikulovali. Žádné jiné ozbrojené muže v blízkosti Matyáš nenašel.
"Jestli se jen dotkne toho svého kulometu, jsou mrtví všichni," pronesl tiše Habrů.
"Zachovejte klid," ozval se ve vysílačce kapitán. "Toyota tu není kvůli nám, jedná se o jednotky afghánské armády hlídající vnější hranice Kábulu, buď se vrací ze služby, nebo na ni jedou, cestou jich potkáme víc."
"Já klid zachovávám," potvrdil Habrů. "Ale pořád platí to samé. Jak se ho dotkne, je mrtvej. Je to Browning padesátka a nábojovej pás má založenej."
Naštěstí se kolona vozů dala do pohybu a jejich cesty se od kulometné Toyoty oddělily. Pokračovali městskou zástavbou, Matyáš pochopil, že nejzelenější část města, kterou objíždějí, je právě bývalá diplomatická čtvrť a oblast prezidentského paláce.
"Myslím, že už vím, kudy nás chtějí protáhnout, neobjedeme ty kopce ze severozápadu, ale z opačné strany kolem mešity Krále dvou mečů," komentoval Alejandro.
Opustili slušnou asfaltku a začali se proplétat rozbitou silnicí, která očividně utrpěla při dřívějším ostřelování a opravy spočívaly v zavezení děr štěrkem a jeho uválcováním.
"Je to dál, ale za to horší cestou," zadrkotal zuby Habrů.
Matyáš jen přikývl, měl své zuby rád.
Vedoucí MRAP a jejich terénní vozy v těsném závěsu se staly nejrychleji se pohybujícími vozidly na silnici.
Zeleně po nějaké době opět přibylo, podle mapy teď objížděli zoologickou zahradu. Neudržovaná zeď byla na několika místech pobořená, socha velkého lva schytala stovky zásahů, Matyáš pochyboval, že v zoo nějaká zvířata ještě zbyla.
Minuli odbočku k francouzskému medicínskému institutu pro matky s dětmi, potom Atatürkovu nemocnici a opět začali stoupat do kopce, zeleň se v průběhu pár desítek metrů vytratila. Voda tady byla vzácnou komoditou, zavlažování si mohli očividně dovolit jen státem dotované instituce a ti nejbohatší.
Ulice se zúžila, až se změnila v uličku, do které se velký MRAP sotva vešel. Protijedoucí vozy zatlačoval do odboček a parkovacích míst. Většina domů zde byla obehnána zdmi vytyčujícími chráněný prostor obyvatel, často byla samotná budova součástí zdi, ulici tvořila jen prašná hlína, teď za doby sucha tvrdá jako kámen, bez stopy trávy nebo jiné vegetace.
MRAP zastavil před zdí vyšší než ostatní, i přes ni bylo vidět třípatrovou budovu s okny. Částečně zasklenými, částečně uzavřenými plastovými deskami. Nejnověji působila dvoukřídlá vrata z profilovaného plechu. Na nerovném povrchu hned vedle ní byla připevněna oprýskaná tabulka s arabským nápisem a alfanumerickou kombinací G4CP+RHR označující přesnou adresu. Ta seděla s údaji v podkladech, které dostali.
Afghánský důstojník se neobtěžoval vystoupit, vůz dál stál na místě se zapnutým motorem, vojáci na korbě náklaďáku si je zvědavě prohlíželi.
"Jdeme na to," zavelel v mikrofonu kapitán.
Podle plánu měla dovnitř vniknout posádka velitelského džípu spolu s džípem číslo jedna, druhý vůz měl zajistit krytí...