Intro: Dva autoři, jeden vesmír a pár škrtů, aneb literární Jin a Jang z českých luhů a hájů

V úvodní části tohoto článku, který vyvrcholí dvojrozhovorem se dvěma výraznými talenty české literární scény, se blíže seznámíte s hlavními protagonisty – Karlem Doležalem a Ladislavem Klimešem.
Představíme vám jejich samostatnou, ale především společnou tvorbu, a nahlédneme i do jejich zájmů a koníčků – ať už řečí vázanou, nebo tou zcela nevázanou.

Ladislav Klimeš a Karel Doležal. Dva muži, dvě mysli, jedna společná kniha. Nebo rovnou několik světů – včetně takových, kde se kapitoly střídají po směnách jako na bitevní lodi, kde se konspirační teorie mění v literární palivo a kde postavy sdílejí smysl pro humor se svými autory – nekompromisní, ironický, ale vždy přesně mířený.

Jejich společný debut Hrabání v popelu, který Brokilon plánuje vydat letos na podzim, je jejich první skutečná spolupráce coby autorského dua. Oba mají za sebou roky psaní – samostatně i v jiných tvůrčích dvojicích či rovnou skupinách. Tohle je ale poprvé, kdy spojili síly naplno. Výsledkem je text, který funguje i tam, kde by se jiní rozhádali – protože tihle dva vědí, že když se neshodnou, škrtá se. A jede se dál.

Ladislav přináší promyšlenou konstrukci světů, detailní návrhy postav, lodí i bitevních scén. Karel vnáší do příběhu nečekané zvraty, důmyslné narážky a porce absurdity, které neztrácejí strukturu ani smysl. Jejich styl je směsí nelineárního vyprávění, sebeironie a záliby ve věcech, které voní střelným prachem nebo – minimálně – dobrým nápadem.

Ze čtenářských ohlasů vyplývá, že Karel si získává pozornost "ujetými" koncepty – v tom nejlepším slova smyslu. Jeho příběhy nejsou nahodilé; naopak, ukazují pečlivou práci s pointou a citem pro rytmus. Tam, kde by jiný autor zahučel do bláta absurdna, se on pohybuje s nadhledem, jistotou a s lehce šíleným úsměvem na rtech. Ladislav – soudím podle knihy Kolaborant – záměrně skládá poctu akčním odpočinkovkám. Výsledkem je svižná, hladce napsaná jízda bez póz, která ví, co chce být – a naplňuje to s přehledem.

Každý z nich už má za sebou slušnou porci samostatného publikování. Ladislav má na kontě pět samostatných románů a tři spoluautorské publikace, zatímco Karel se pravidelně umisťoval v Ceně Karla Čapka, odkud si odnesl hned několik vítězství za mikropovídku, a jeho jméno najdete v celé řadě žánrových antologií.

Kromě toho má na kontě i dvě vlastní knihy.

Nyní si shrňme, co mají tito autoři již na svědomí

Jak tyhle autory vidí jejich přátelé

"Aneb mnoho dalších pravd naroubováno na zpověď členky českého literárního fandomu a Big Krakatit MamaCito – Helči Jelínkové"

Karel, dříve znám jako Sikar, teď něco jako klerik českého literárního chaosu

Jeho specialitou je bizarro fiction a vtip, který má tak ostrý okraj, že by s ním šly louskat ořechy. Na každém druhém conu má zábavné přednášky – dříve jste se s ním mohli nejčastěji potkat na Pragoffestu a Coniáši, poslední roky převážně na Fantastickém skriptoriu, kde publikum střídavě vzdělává, deptá a rozesmívá. Letos vystoupil/vystoupí i na Comic Con Praque a MerWeekendu. Ve volném čase je blázen do malování figurek do dračáku, který pravidelně hraje s dětmi, svými dvěma syny, které také úspěšně "kazí" mangou a zdatně tak vychovává další generaci fantastických nadšenců. Dříve pomáhal začínajícím autorům v rámci Triumvirátu spolu s Cirrat a Ekyelkou, a rozhodně je znát, že komunita mu není cizí.
V srdci anarchista, na klávesnici konstruktér chaosu, v životě… no, prostě Karel.

Ladislav, zvaný Ladis

Dvoumetrový pořez s měkkým středem a sbírkou vtipných hlášek, které krade z okolí rychleji než ozvěna v Macoše. Roky tvrdil, že nesnáší kočky – což samozřejmě vedlo k tomu, že dnes má vlastního kocoura. Ztrátu předchozího chlupatého parťáka oplakal natolik, že mu věnuje připravovanou knihu Kolaborant: Vyvrhel.

Ladis je modelář s pilotními ambicemi – vyrostl v Čáslavi poblíž letiště, a láska k letectví ho provází celý život. Ať už tráví čas v kokpitu leteckého simulátoru, u dobré letecké hry nebo nad stavebnicí plastového modelu, vždy míří vysoko. Ukecaný dobrácký obr (v tom nejlaskavějším slova smyslu), který nikdy neposlal zpětnou vazbu k šípku, a naopak se s ní ohání jako s kyjem – účelně a s respektem. Stejně jako Bakly – Bez slitování. Pomáhá ostatním autorům, nevidí v nich konkurenci, ale spolubojovníky – a nebojí se dotáhnout do knihkupectví knihu někoho jiného a dělat jí promo jako vlastní matce. Roste vlastní pílí, kdy mu ale radost dělají i úspěchy druhých.

Je to rodinej týpek, který si hlídá své jisté, je navíc závislý na sladkém, kofeinu, nikotinu a ano, ví o tom.

Co platí ale pro oba autory současně

Co se týče ambic? Mají na víc. A víc znamená hodně.

Helena Jelínková o nich prohlásila:
"Ladise srazilo pár blbých náhod, a Karla osobní život. Ale pokud tu zkoušku ustojí, mají daleko na víc." Karla přirovnává ke Carltonu Mellickovi III. – a pokud mu v tom pomůže série Kladivo na čaroděje, kde má napsat jeden díl (ano, vypadá to, že už je to venku), nebo jeho společná série s Ládisem, mohli bychom se dočkat výbuchu literárního punku s domácí adresou.
Ládise zase vidím jako autora, který má potenciál stát se úspěšným jménem české brakové sci-fi – nikoliv filosofem, ale tvůrcem čtivých a zábavných knih, které mají své věrné čtenáře už od dob, kdy si je lidé tiskli jako e-booky u Koláčka."

Mno a můj poetický pohled recenzenta na věc?

Karel – jak by jeho tvorbu posal William Blake
To see a world in a burst of ink
And chaos tamed in a clever link.
To find the joke within the pain,
And make it echo once again.

With a stories-driven soul and a bizarro grace,
He paints a wry smile on each time and place.
Where ink-born beasts through shadows sprawl,

There laughs a scribe who designed it all.

Where chimerae dance and mailmen fall,
There spins a tale that warps it all.

To see a world in a fractured chord,
And fire within a chaos hoard,
To trap a god in Prague's dim lore,
Where metal screams its final word.

To ride with ghosts through Prague's dim night,
Where towers wail and secrets breed—
Where Möbius Cats in shadows bite,
And death taps time with muted speed.

To hear the end in verses grim,
Through beasts and bots and burning sky,
And whisper softly a fading hymn:
"Did the soul endure, or learn to die?"

Ladislav – jak by ho popsal válečný bard
Za oknem hučí proud tryskových letadel,
v pokoji stojí modely z plastu.
Na klávesnici bubnuje vášnivý karusel –
jak předsmrtný pochod, žoldáků zástup.

Staví si svět z prožitků a hlášek,
příběh má cíl svůj na dostřel.
Akcí proplouvá s ladností vážek,
v srdci má letku – v prstech vždy dost střel.

On místo pohádky žil v kokpitu Flankeru,
ten soundtrack jenž dodnes zní, ve válečném tankeru.

Kde jiní ve hrách stříleli do tmy,
on ladil rytmus budoucích vět.

Gravity gun Half-Lifu, přitáh mu mnohé
to akční béčko, drsné ač ne strohé.
Píše, bude sám, či s kámošem po boku,
nakladatelům ukáže, když vypálí od boku.

A protože tahle dvojice nespí na vavřínech (ani na kredenci), pustili jsme se do rozhovoru, který balancuje na pomezí workshopu, zpovědi a lehkého literárního ping-pongu. Co vzniklo? Směs středníků, příběhových oblouků a soundtracků.

Přeji příjemné počtení.

Interview

Chlapi, začneme zlehka: Jaký je podle vás smysl života, tajemství vesmíru… a tak nějak vůbec?

Ladislav Klimeš:

Těch smyslů je víc:

42.

Přežít den mezi lidmi a mít pořád kill count 0.

Zkusit vytvořit něco pěkného, co možná někdo ocení? Popravdě, když se mě někdo zeptá na smysl života, nevím, co přesně odpovědět. Je to podle mě individuální. Někdo chce vydělat, někdo chce něco vybudovat, další něco změnit. A někdo úplně jiný chce mít největší možné skóre v počtu sexuálních partnerů. Pro někoho je cesta při hledání smyslu života oním smyslem.

A někdo by mohl odpovědět hláškou z mého připravovaného románu: Život nemá smysel, povídal sysel, když za kule visel… (Až román obsahující tuhle hlášku vyjde, možná najdu svůj smysl života :D )
Smysl života je možná v tom že není o smyslu, co? :).

Karel Doležal:
On má smysl? Tohle je na mě těžká otázka, protože s každým dnem se ve mně prohlubuje mizantropie a nechuť vůči všemu lidskému. Dokud mě neunesou emzáci a neukážou mi svoji planetu, kde nějaký smysl najdu, tak nevím.
Tak tak. Kdo stále hledá, nachází jen hledání :)

Abych citoval jedno svoje starší dílo "Smysl života by byl dosažitelný snadno, ale holt nemám tu vodíkovou bombu".

Na každého z nás měla vliv nějaká zásadní kniha nebo autor. Vzpomenete si na ten okamžik, kdy jste jako čtenáři – a později jako autoři – věděli, že tohle je ono?

Ladislav Klimeš:
Já měl spoustu autorů, ať už G.R.R. Martina, Dana Abnetta, Davida Webbera, Jana Kotouče. Těch autorů je spousta a každý mě v něčem inspiroval a ovlivnil. Ač sám píšu béčkový akčňárny, preferuju delší ságy, jako třeba Expanze od S.A. Corey. Mám rád scifi se spoustou vazeb a menších mikropříběhů, což zmíněná Expanze splňuje. A zároveň mám rád, když jsou tam důkladně a uvěřitelně popsané lodě, letadla, nebo prostě cokoliv, co umí odpalovat atomovky.

Karel Doležal:

Těch vlivů by bylo víc. Zelazny, Sapkowski, Tolkien, Pratchett, Asprin, to byla taková pětice, co mě provázela, když mi bylo -náct. Aktuálně bych mezi svoje největší vzory, co mě inspirují, napsal Lovecrafta, Itoa, Pilipiuka, dvojici Fink+Cranor, Kladivo na čaroděje… Ale nějak mám pocit, že takové to základní osvícení u mě nepřišlo v podobě spisovatele, ale hudební skupiny. Ať už se jednalo o spojení poetičnosti českého undergroundu s industriálem nebo black/doom metalu s jemným, nicméně pěkně kousavým humorem, velkou inspirací mi je plzeňská kapela Umbrtka a v lehounce menší míře příbuzný projekt Stíny plamenů.

Když už jsme u vlivů – co je první věc, kterou si začínáte představovat, když budujete vlastní svět? Geografie, technologie, nebo nějaký pořádný zákon podivnosti?Ladislav Klimeš:
U většiny příběhů mě napadne nejdřív nějaká scéna. Třeba u Projektu Bouře to byla jedna z finálních scén na kopci v dešti. Od toho se odrazím a pak nechávám ve své hlavě vršit nápady, zapisuju si je a pak z toho začínám vytvářet příběh. A občas slyším nějakou blbou hlášku a napadne mě ji upravit, nebo díky ní dostanu nápad. Většinou od prvotního nápadu uplyne hromada času. A mnohdy se stane, že z 5 konceptů, které mají i 50 stran, se stane jediná kniha. Prostě zkompletuju nápady do jednoho příběhu.

Karel Doležal:
Když mám vytvářet vlastní svět, je potřeba něco, co ho pořádně odliší od naší reality. Například, když jsme dávali dohromady Hrabání v popelu, osobně jsem se se s chutí pustil do takových věcí jako jak bude vypadat softwarové pirátství za tisíc let. Co byste v této době pirátili, a proč? Co třeba umělou inteligenci pro těžební roboty, která má opravdu dobrou protipirátskou ochranu a tudíž ji neautorizované zásahy chtě nechtě naruší a u robotů se projeví počítačové "dětské nemoci" podobné spíš duševním chorobám? Na této myšlence stojí celá jedna kapitola, jejíž psaní jsem si vážně užíval. Obvykle se podobných praštěných nápadů ale sejde několik najednou a výsledek je pak o to chaotičtější.

A co čtenáři? Který váš text měl zatím největší ohlas – a čím si myslíte, že to bylo?

Ladislav Klimeš:
Asi Kolaborant, protože ten se opravdu dostal k většímu množství čtenářů, protože vyšel ve velkém nakladatelství.

Karel Doležal:
V mém případě je tohle docela těžká otázka. Vím, že Zombie, chiméry a rock'n'roll se dodnes prodávají a dostaly se k docela hodně čtenářům, nicméně když mě někdo "přepadne" a ptá se mě na další knihu, obvykle zmiňuje, že pokračování Zjevy kosmické, řevy pozemské byla pecka, tak se těší, jak navážu. Nicméně vím, že Zjevy komerčně zatím na Zombie nedosáhly, takže se asi setkávám se samými skalními fanoušky…

Ze světa literárního přeskočme na jazykový. Jak správně používat středníky a kdy se jim raději vyhnout? Máte na to nějaké finty nebo osobní historky?

Ladislav Klimeš:
Popravdě, přemýšlel jsem 20 minut, co sem napsat, ale Karel to vystihl asi za nás oba. Píšu jak to cítím, jak mi to zní dobře a pak mám dva betačtenáře, kteří mi pomohou.

Karel Doležal:
Středník se používá velice jednoduše. Pokud se věta zamotává natolik, že ho vyžaduje, vezmu středník, dám před něj "pro", dané větě ho ukážu a poté ji přepíšu, aby středník raději nepotřebovala.
A teď beze srandy. Jsou jisté věci, kterým se opravdu v textu raději vyhýbám, protože bez mučení přiznávám, že mi přijdou buď zastaralé (přechodníky) nebo jim prostě nerozumím (středníky). Ano, opravdu mi tiskem vyšlo přes 30 povídek a 2 knihy a klidně přiznám, že středníky nechápu. Ale co byste chtěli po někom, kdo vám neodříká bez zadrhnutí všech sedm pádů, neumí jako básničku popořadě vyjmenovaná slova a i začít abecedu odprostředka mu dělá problém. Jo, a dodnes jsem nepochopil, k čemu jsou větné rozbory. Navzdory tomuhle všemu vím, kam patří jaké I/Y, mě/mně a čárky. Kdybych uměl ještě středníky, už bych způsoboval příliš velký češtinářský paradox.

A teď něco mezi workshopem a hrou na boha. Představte si mikroskopickou ukázku vašeho vesmíru: jednoduchý příběh o třech větách – ale ve třech variantách.Může to být cokoliv – od minimalistické tragédie až po galaktickou detektivku se zombie koalou. Pointa, absurdita, nebo absolutní kýč vítány. Nechci výklad o teorii oblouků. Chci vidět, co s tím udělají vaše hlavy a styl. Představte si to jako mikroskopickou ukázku vašeho vesmíru.

Ladislav Klimeš:

Varianta A: příběh má jeden dějový oblouk.

Matt si vždycky myslel, že má talent na létání. Hrdě se přihlásil do flotily a vytřískal se při prvním tréninkovém letu.

Varianta B: příběh má dva oblouky.

Matt vždycky chtěl létat, ale nikdy se mu nepodařilo dostat ke stíhačům. Po spoustě pokusů to vzdal a stal se pilotem nákladních lodí.

Varianta C: příběh má tři oblouky.

Matt se nikdy nedostal k vysněným strojům. Po spoustě neúspěšných pokusů to vzdal a zůstal u flotily, odkud ho po jednom kolosálním průseru vykopli. Nakonec veškeré snahy o kariéru vzdal a stal se uměleckým malířem.

Karel Doležal:

Varianta A: příběh má jeden dějový oblouk.

Doktorce Millerové říkali, že vytvořit genom dokonalého člověka je nemožné. Mnoho let jej vyvíjela a pak potají aplikovala na celou populaci, aby se rodili pouze dokonalí lidé. Při pohledu na zástupy jedinců podobných modelům a modelkám s intelektem Einsteina se musela jen smát.

Varianta B: příběh má dva oblouky.

Doktorce Millerové říkali, že vytvořit genom dokonalého člověka je nemožné. Mnoho let jej vyvíjela a pak potají aplikovala na celou populaci, aby se rodili pouze dokonalí lidé. Obklopená samými perfektními jedinci zjistila, že když se dokonalost stala standardem, vytvořit dokonalého člověka je nemožné.

Varianta C: příběh má tři oblouky.

Doktorce Millerové říkali, že vytvořit genom dokonalého člověka je nemožné. Mnoho let jej vyvíjela a pak potají aplikovala na celou populaci, aby se rodili pouze dokonalí lidé. Obklopená samými perfektními jedinci zjistila, že když se dokonalost stala standardem, vytvořit dokonalého člověka je nemožné, nicméně národ jejích "dětí" za dokonalou bytost považoval svoji stvořitelku, doktorku Millerovou.

A teď trochu jinak – řekněme, že čtenář o vás v životě neslyšel. Jakou knihu byste mu doporučili jako ideální vstupní bod do vašeho světa? A pokud byste přihodili nějaké osobní "demo" – scénu, větu, náladu, která vás vystihuje – tím líp.

Ladislav Klimeš:
Pokud dotyčný má rád military se spoustou detailů, asi bych mu doporučil Projekt Bouře, nebo Všiváky. Pokud hledá odpočinkovější akčňárnu, Kolaboranta a jeho pokračování. Hrabání v popelu do tohohle moc nepasuje, protože to byla spolupráce dvou šílenců. Šílenství se tady nenásobilo, ale umocňovalo. Na desátou. Moje knihy jsou prostě béčka alá 80. léta s příměsí šíleného černého humoru. Sázím na syrovější atmosféru, než Karel a nebojím se vytahovat nechutná, nepříjemná témata. A pak si z nich udělat hodně hnusně srandu. Prostě se s tím nepatlám.

Mé knihy jsou primárně o akci a humoru, ale zároveň se snažím jít svým vlastním směrem. S každou další knihou řeším víc detailů, snažím se vymyslet zajímavější zvraty a pokud mě napadne blbej fór, hned ho tam hodím. Snažím se, aby z mých titulů sršela energie, se kterou je píšu.

Karel Doležal:
Mám pocit, že v kapitole Projekt Vykopávka z mé knihy Zjevy kosmické, řevy pozemské (z níž se ve výsledku vyklubal prostřední díl dosud nedokončené trilogie), bych mohl vytípnout každý druhý odstavec. Ale myslím, že bude stačit toto:

Trilobit, opravdu zabalený do slušivého ocelového kabátku podobného krovkám skinheadského brouka, se vyškrábal na všechny své početné nohy a blížil se k nim.
"Dělej!" ječela Ludmila a marně znovu tiskla červené tlačítko.
"Snažím se!" odsekl démon a konečně dostal haunebu ven z hangáru.
Létající talíř zalilo po mnoha desítkách let sluneční světlo. Začal stoupat. Osádka sledovala, jak výhled na skálu nahradilo nedaleké sídliště. Ještě kousek a…
Stroj kovově zasténal a zakolísal.
"Sakra, výš ho nedostanu!" nadával Karel a marně kroutil kniplem. "Krám jeden starej!"
Letěli pomalu vpřed a děsili každého v dohledu. Děti pouštějící draka, pejskaře, cyklisty. Všichni jako jedna bytost utíkali před kolébajícím se talířem. Jen málokoho uklidňovalo, že se vrátili nacisti a není to ve skutečnosti už zase útok mimozemšťanů.

Když to po sobě po pár letech čtu, říkám si, že jsem tehdy psal možná až zbytečně příčetně.

Chlapi, teď trochu snění: kdyby podle vaší knihy vznikl film nebo počítačová hra – co by vám udělalo větší radost? A v jaké roli byste se cítili líp: někde ve stínu režiséra s kafem a poznámkami v ruce, nebo zavření ve studiu s partou nadšenců, jak ladíte hratelnost a optimalizujete questy?

Ladislav Klimeš:
Za mě asi jednoznačně hra. Ať už u Kolaboranta, kdy to je jasná pocta Half-lifům, takže hra v podobném duchu, tak i Hrabání v popelu by mohlo být zpracováno jako hra. Od jednoduché hříčky typu Space Rangers, po RPG alá Starfield. Nebo třeba Elite Dangerous. Vzal bych dané universum a udělal pro něj separátní příběh se spoustou vedlejších aktivit. Chtěl bych, aby hráči měli volnost rozhodovat a utvářet si svůj vlastní příběh.

Karel Doležal:
Patřím mezi ty, co s filmovým zpracováním knihy jsou jen vzácně spokojení a obecně jsem nikdy nebyl zrovna filmový fanda. Nutno ale říct, že herní kabátek by třeba knize Zombie, chiméry a rock'n'roll docela slušel. Ostatně jeden čtenář ji označil za adventuru. Sám jsem kdysi jednu hru (docela dlouhou, odehrát ji trvalo cca 24 hodin) spáchal v RPG Makeru VX, takže roli herního designéra si dovedu představit.

Psaní ve dvou bývá někdy zábava, ale taky to asi může lézt na nervy. Jak tuhle zkušenost vnímáte?

Ladislav Klimeš:
A víš, že ani ne? 🤣 ale abych odpověděl kompletně..No, takže tohle budou trošku slohovky.

První spoluautorská zkušenost byla hned u mé první knihy Příliš divoká zem. Na začátku jsme měli nějaké plány, každý jsme napsali svou část, spojili jsme je dohromady – a podle toho to taky dopadlo. Byl jsem nezkušený a dneska bych spoustu věcí udělal jinak.

Ta druhá spolupráce byla zpočátku vlastně docela vtipná. S Karlem Doležalem jsme se dali dohromady kvůli paralelním osobním krizím. Jednou jsem se ho zeptal, jestli nechce něco napsat společně, nadhodil jsem hrubý námět – a pak už se improvizovalo.

Měl jsem základní představu a nejprve jsme společně budovali svět, teprve potom samotný příběh. Vznikalo to dost organicky. Každý z nás přinášel vlastní nápady a zároveň jsme si řekli, že cokoli, na čem se neshodneme, bez řečí škrtáme. Kupodivu to fungovalo. A většinou stačilo jen pár úprav, abychom našli společnou spokojenost.

Každý do toho universa vložil kus sebe. Karel přišel s těmi nejšílenějšími nápady, já s designem lodí, postav a soubojů. Nakonec jsme zjistili, že ty největší ptákoviny vymyslel jeden a napsal je ten druhý.

Psali jsme to tak, že jednu kapitolu jsem napsal já, další on. Příběh vyprávíme ze dvou úhlů pohledu – novináře a žoldáka.

Oba máme rádi konspirační teorie – tedy spíš jejich vznik, vývoj a inspirační potenciál, nejsme žádní šiřitelé nesmyslů. Inspirovali jsme se jednou námořnickou historkou a rozjeli to odtud.

A ještě dodám, že nakladatel sám přišel s návrhem na další díly a ptal se, jestli na něčem nepracujeme. Máme na čem stavět, takže jsem optimista.

Karel Doležal:
Moje předchozí zkušenosti se spoluprací nebyly takhle přímé, ale snad se hodí je zmínit. První byla povídka Popelák ze světa Kladiva na čaroděje, u které jsem musel pár částí značně přepisovat. Nechtěně jsem totiž popřel něco z dvanáctého dílu první série od zakladatele Jiřího Pavlovského. Sranda na tom je ta, že v té době byl venku čerstvě teprve díl desátý, takže jsem ani nemohl tušit, že jsem něco udělal špatně. S psaním do cizího světa jsem pak udělal ještě zkušenost s povídkami Velká jáma II (Hrdinové českých zemí - Jan Kotouč) a Sladké sny (Lovci monster: Fantom - Larry Correia), kde jsem se musel držet určitých zákonitostí světa, ale co se postav a částečně i prostředí týká, měl jsem poměrně volnou ruku. Velice specifickou zkušeností pak byla povídka Miss Misantropie, která vyšla v antologii V Královských zahradách sestavené Alešem Richterem. Tam se nejednalo o sdílený svět, ale zadáním byla pocta Stephenu Kingovi. Bylo vcelku vtipné pohybovat se na hraně mezi "pocta a nějaké ty narážky" a "hlavně proboha ne plagiát".

Jak probíhala spolupráce s Láďou, padlo částečně výše, přesto musím něco doplnit. Některé části jsme byli schopni vyřešit po chatu, protože určité kapitoly šly klidně shrnout v pár větách. Postupně se však příběh čím dál tím více zamotával a občas jsme o víkendu sedli k jednomu počítači, debatovali o směřování příběhu, zapisovali si poznámky… a upřímně, většinu času jsme vykřikovali mnohdy nesouvislé hovadiny ("Podívejte, tady nám roste Bruno!"), mezi nimiž se vždy vynořil nějaký vtípek, který skončil v příběhu. Když jsme byli u Ládi doma, strašně jsme tím traumatizovali jeho přítelkyni a domácí zvířectvo.

(Pro úplnost, když jsme pracovali u mě doma, tak jedině, když jsem neměl o víkendu děti. To jsem byl pak sám samotinký a sousedku jsme traumatizovat nemohli, je to silně nedoslýchavá stará paní.)

Zkrátka, ze začátku jako kdybychom se vzájemně oťukávali a snažili se nějak sjednotit naše jednotlivé kapitoly, ale zhruba od poloviny knihy jsme našli společnou notu a šlo to jako po másle. Ke konci knihy se naše sezení změnila z pouhého vymýšlení a poznámek přímo ve společné psaní, kdy jsme například dialog hlavních postav řešili tak, že jsme se střídali u klávesnice. Počáteční kapitoly Hrabání v popelu byly opravdu vždy zaměřené na jednu postavu, tak jsem je psali každý sám, ale s postupujícími stránkami, jak se hrdinové seznamují, se čím dál tím víc prolínala i naše spolupráce.

A ano, jednou z podmínek byla v podstatě neustálá konzumace kofeinu. Mám pocit, že z těch dob mám rozšířené zorničky ještě teď.

Mohli byste sdílet nějaký odstavec ze své společné tvorby, pokud možné z té ještě nevydané, a autorsky ho trochu okomentovat? 🙂

Ladislav Klimeš:

Jestli před otevřením dveří byl Gould k smrti vyděšený, nyní jeho hrůza dosahovala galaktických rozměrů.

Ať ho sem vyhnalo cokoliv, nahej chlap s pistolí v ruce situaci očividně nevylepšil…

"Co je?" zavrčím. "Docela…"

Chtěl jsem říct, že ruší, ale nestihnu to.

Kousek za Gouldem spatřím pohyb.

Hned mi došlo, že ho někdo pronásledoval.

Levou rukou hmátnu po Gouldovi a stáhnu ho do bytu. Pravačka s pistolí šla nahoru.

Zpoza rohu chodby se vynořil muž. Krátký okamžik a hned mi došlo, že je to místní ranař. Takový kluk z mokrý čtvrti, jak se říká.

Drsná kožená bunda s cvočky, kožené gatě, taktéž s cvočky a řetězem. Růžovomodré číro mělo korunovat iluzi absolutního drsňáka – číráka.

Teda spíš čuráka, ale to je jedno.

Jediné, co na něm vypadalo drsně, byla brokovnice. Standardní obranný typ. Nic extra, ale na zabití to stačilo.

Očividně měl naspěch a šel po Gouldovi. Necelou vteřinu se za čírákem s brokovnicí vynořil další.

Podobně oblečený, ale bez číra a s krátkým samopalem.

Tou dobou Gould už plachtil vedený mou rukou směrem do bytu. Bohužel, letěl na špatnou stranu. Tělem mi znemožnil okamžitě vypálit.

Tudíž zbyla jediná věc. Strhnout ho za sebe a krýt ho vlastním tělem.

Čírák pozvedl brokovnici a namířil.

PRÁSK!!!

Do zad a zadku se mi zahryzly broky. Náraz nás oba poslal k zemi. Okamžitě jsme přistáli na podlaze… no v dost nepříjemné pozici.

Patty začala vyděšeně ječet.

"Dostal jsem ho!" zaradoval se čírák. "Dva jednou ranou, viděls?"

"Jo, dobrá rána," zabručel ten druhý.

Frajeři se budou divit, až zjistí, že mi nic neudělali.

Zvednu se na lokty a rychle se otočím na záda. Pistole šla opět nahoru.

Ti dva zmrzli překvapením.

Patty utichla.

Dvě dávky po třech ranách poslaly k zemi číráka. Třetí dávka toho se samopalem.

Horká krev a kousky kostí ohodily podlahu, zeď a strop. Byli tak ztuhlí překvapením, že nestihli zareagovat.

"Všichni v pohodě?" optám se.

Dva vyděšené výrazy. Gould i Patty na mě nechápavě zírali.

Ale na druhou stranu to vypadalo, že nemají na sobě ani škrábnutí. Plný nápor odnesla moje záda.

"Co je?" zvednu se a nepřestávám mířit na dveře.

"Víš," nadhodil Gould opatrně. "Právě jsi dostal zásah z brokovnice…"

"No a?" pokrčím rameny. "Mám podkožní pancíř a tohle byla špuntovka."

"Špuntovka, jo?" vyhrkl.

"Pro mě ano," usměju se. "Na mě je holt potřeba silnější kalibr."

Udělám pár kroků a dojdu k mrtvolám. Rozhlédnu se po okolí a pro jistotu oběma pošlu ránu do kebule.

Opravdu místní ranaři, nikdo důležitej. Myslím, že se jednalo o gang Tunelových krys. Nebo Tuneloví hadi?

Což ale neubralo situaci na vážnosti.

Někdo se pokusil oddělat mýho klienta…

Sice to byly nuly, ale i tak. Buďto je Gould něčím nasral, nebo jim někdo zaplatil. A můj instinkt mě varoval, že tady něco šíleně smrdí.

A Gouldovy trenky to nejsou…

Tohle je začátek druhé kapitoly Walkera, žoldáka na volné noze. Je to takový, trošku archetyp velkého, mohutného týpka, kterého 90% lidstva prostě sere na první dobrou. Podobnost s reálnými osobami čistě záměrná. Je to cynik, který ztratil veškeré iluze o lidstvu. Má už vydobytou nějakou pověst, drží si odstup a na rozdíl od Goulda nejde pro ránu daleko a většinu věcí řeší ručně stručně nebo s pistolí. Záleží mu jen na jeho "společnici" a vydělaných penězích. Nedělá si moc velkou hlavu s morálkou a nesnaží se být za klaďase. Chce jen udělat zadanou práci a sebrat peníze, nic víc.

Kdo mě k téhle postavě inspiroval? Bakly od Žambocha a pak pár dalších jedinců. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, že mi při psaní vyhovují protivní samotáři, kteří se naučili spoléhat jen sami na sebe.

Už na začátku jsme si s Karlem dohodli, jak rozdělíme osudy našich hrdinů. Akční, syrové pasáže budou hlavně z pohledu Walkera a Gould bude zase primárně doplňovat střípky do skládačky.

Karel Doležal:
Bylo těžké něco vybrat, nicméně…

Na fekální hladině se udělala bublina a ta pukla. Odhalila kovovou přilbu s vizorem z černého skla. Začala stoupat a my za chvíli viděli i široká ramena a hruď obrněnce. V korytu muselo být schodiště, protože tajemný neznámý s každým krokem stoupal.

Walker se na něj mračil, ale ruku s pistolí nechával spuštěnou podél těla. Ať už je tenhle potápěč kdokoliv, nevíme nic o jeho úmyslech.

Vystoupal tak vysoko, že měl hoven jen po kolena. Po skafandru, od pohledu staršího obrněného modulu pro výstupy do kosmu, mu stékaly stružky splašek.

Všichni jsme hleděli do černého vizoru, takže až po chvíli nám docvaklo, co na tomhle výjevu bije do očí.

Potápěč měl kolem pasu uvázaný kabel, na kterém visely za ouško porcelánové hrníčky s pokličkami.

Jsou chvíle, kdy nejsem zhulený, ale přál bych si být, aby svět začal dávat smysl.

"Pojďte dobrovolně," zakvákal z reproduktoru na skafandru zkreslený hlas, "jinak vás stáhnu pod hladinu klidně násilím."

Zírali jsme na něj a mlčeli. Walker schoval pistoli do pouzdra.

"Tohle by nám nepomohlo," utrousil na půl huby.

"Jo, potřebuješ lýkový provaz," odpověděl jsem mu.

"Cože?" podivil se. "Ne, tahle ráže na podobný oblek nestačí! O čem to meleš?"

"Ále nic…"

Ach jo, to mám z toho, že jsem intelektuál s klasickým vzděláním.

Konec ukázky, vážení, co se dělo dál, si musíte přečíst v knize. Prozradím jen, že tento bizarní chlapík ve skafandru později dostal přezdívku "hovník". Část děje se odehrává postupně na dvou obřích vesmírných habitatech, které ani náhodou nejsou hypermoderními kosmickými městy plnými úžasných technologií a zabydlených vědci a inženýry. Ne, jedná se o místa plná chudinských čtvrtí, žebráků, prostitutek, drog, krys a tak vůbec. A v této sortě se pochopitelně vyskytne někdo, kdo vyčnívá ještě víc, například hovník nebo takzvaný chrochtátor.

Inspirací mi tady byl fakt, že menší města, například moje rodné Pardubice, mají obvykle galérku postaviček, které zná celé město, protože se něčím vymykají. Teď bych jen rád podotkl, že ne každá osoba vyjmenovaná níže je somrák! Může se jednat o slušné lidi, kteří ale prostě vybočují z řady. V Praze může takové lidi znát dejme tomu čtvrť, ale slávy po celém městě jen tak nedosáhnou. Například v Košířích všichni znají pana Mlhu a jeho kompletně podělaná záda, protože má ochočenou kavku, která mu sedí vždy na rameni. V Pardubicích ale celé město znalo Fandu Zemana nebo Krychliče, jehož sláva dokonce hranice města překračovala. Pokud bych ale měl citovat jméno, které zná asi každý, zmíním Jirku Káru. Představte si prostě Jirku Káru… IN SPACE!

Habitat takto snadno zalidníte šílenými postavičkami. A kdybyste nevěděli, jak to správně popsat, projděte se kolem Florence, tam je inspirace dost a dost. Ostatně pasáž o čtyřech bezdomovcích ve víru vášně byla přímo inspirovaná jedním výjevem odtamtud.

Jak se navzájem inspirujete, brzdíte, nebo s pochopením šťouráte do těch drobných nedostatků, které by vám u kohokoliv jiného vadily, ale tady jsou prostě součást balení? A co vám na tom druhém občas pije krev – ale víte, že právě díky tomu to celé drží pohromadě?

Ladislav Klimeš:
Tady je průšvih asi nejvíc v mojí akčnosti. Tou jsem Karlovi doopravdy pil krev. Když jsem měl nápad a rozjel se, lítaly ze mě stránky jedna za druhou. Do toho jsem měl ještě haldu nápadů, jak upravit už napsané. Občas mám pocit, že Karlovi ze mě pukne hlava. Naštěstí se tak nestalo.

Následovaly tedy vtipné situace, kdy jsem za večer napsal kapitolu a pak 14 dní čekal, než Karel najde energii a pustí se do té své. On ji pak taktéž za večer napsal a já ještě v noci udělal další. Což ho vždy asi kapku odstřelilo.

Kristova noho, to mě deprimovalo jak kráva! Tenhle magor mi večer napíše, že má supr nápad, načež ráno následuje zpráva, že natřískal kapitolu. A já mezitím skučel, protože jsem věděl, že následující čtyři dny se k psaní nedostanu.

Popravdě, ten název vznikl tak nějak, organicky, přirozeně. Postupem času, kdy jsme si ujasnili, co budou naši hrdinové zač a že pátrají po něčem v troskách impéria, tak to asi jeden z nás prohlásil, nebo prohlásil něco podobného a ten druhý to upravil. Rozhodně jsme neplánovali něco ve smyslu "Kosmickej Pat a Mat vyrážejí za dobrodrůžem…"
Název se vymýšlel v podstatě až na konec.
I když, tady se podělím o perličku. Když jsme začínali, měl jsem připraveny dva koncepty, od kterých jsme se odrazili. A jeden z nich se pracovně jmenoval: "Úžasná vesmírná dobrodružství Hvězdomrda a jeho ujetýho kámoše".

Rád bych sem napsal nějaké sáhodlouhé filosofické pojednání, co má ten název znamenat. V podstatě vyjadřuje, co hrdinové dělají, probírají se troskami. Rozhodně nám to znělo lépe než "Kosmičtí urbexeři". Ten název možná padl celkem náhodně během našich nesouvislých výkřiků deprimujících kočky.

Supr! Díky moc. Zpátky k tvorbě samotné. Co byste dnes udělali už jinak? Co považujete za své největší autorské chyby a jak jste se z nich poučili? Děláte něco pro to, abyste se dál vyvíjeli?

Ladislav Klimeš:

Moje největší chyby byly společné u Příliš divoké země a jedné větší sci-fi ságy. V obou případech se projevilo moje megalomanství – snaha narvat do knihy co nejvíc vrstev, kolísání mezi válečným dramatem a kulhákovskou řezničinou, nelineární vyprávění. Kolega to střídal po pasážích, já po kapitolách. A pak byly chyby i technického rázu, třeba redakce a podobně.

Tu ságu teď znovu oživuji, protože o ni projevil zájem nakladatel, který ji kdysi odmítl. Tehdy říkal, že má potenciál, ale že to není k vydání. Teď se na to chce znovu podívat.

Zatím nic neslíbil, ale já s tím stejně chci něco udělat. A dneska už uznávám, že vyprávět příběh ve čtyřech časových rovinách, z pohledu 22 postav na deseti místech... byl trochu přepálený nápad. 😃

Kdybych měl stroj času a omezení, že si můžu dávat rady jen ohledně psaní, tak bych svému mladšímu já řekl, ať sakra hlavně píše, dokud může. Stručně, kdykoliv jsem měl psaní opravdu slušně rozjeté, tak vždy přišlo něco, kvůli čemu to prostě nešlo. Měl jsem využívat pořádně čas, dokud jsem ho měl víc. Jenže ono ne, život se ke mně vždycky připlíží s klackem a flákne mě do hlavy. Aktuálně trpím nedostatkem času a energie a bohužel se to na tvorbě hodně odráží. V tento moment to asi řešení nemá.

Co se dalšího vývoje týká, tak si opakuji, že hlavně nesmím ustrnout na jednom bodě. Nepsat pořád to samé. Mám pocit, že se mi to docela i daří, protože když mi chodí žádosti o texty, redaktoři/nakladatelé po mně nechtějí stále dokola jeden žánr, ale celé spektrum. Sám se snažím v tomto ohledu experimentovat a musím říct, že to i jde. Když se podívám na poslední roky, tak jsem si střihl vše možné. Fantasy, akční brak, space opera, bizarro fikce, alternativní historie, horor, humor… Rád zkouším něco nového a hodlám v tom pokračovat.

Co pro vás představuje největší autorské vítězství? A co naopak vnímáte jako zklamání nebo porážku?

Jako vítězství beru každé vydání knihy a informaci, že se zaplatila nebo dokonce vydělala.
Největší zklamání pro mě bylo všechno, co se dělo kolem Projektu Bouře.
Zajímavé, mohl bys to trochu rozvést?

Upřímně? Je to už pár let a vzala to voda. Vyjádřil jsem se k tomu tolikrát a uběhlo tolik času, že už to ani není relevantní. Zkráceně: Nechal jsem si něco naslibovat a doplatil jsem na lenost a neschopnost jiných.

Dodnes jsem nerozdýchal, že si mě jednou jen tak odchytl Zdeněk Pobuda a zeptal se mě, zda jsem mluvil s Jirkou Pavlovským o Kladivu na čaroděje. No, nemluvil. Já s ním mluvil do té doby asi dvakrát a vždy pár vět. Kladivo jsem sledoval od dob, co mělo pět dílů, považoval jsem se za věrného fandu, a najednou prásk, nabídka, ať napíšu povídku do O krok před peklem. Tehdy jsem ještě neměl venku ani žádnou vlastní knihu, ale bylo to pro mě takové to "Tak jo, myslím, že asi stojím za řeč."

Zklamání? Ne nutně zklamání, ale trochu rozčarování nad loni vyšlou povídkou Miss Misantropie. Kdybych mohl, použiji v ní trochu jinou terminologii, protože ačkoliv to měla být pocta Kingovi a myslel jsem si, že jeho čtenáři spoustu narážek pochopí raz dva, z recenzí mám naopak dojem, že si ji asi spousta lidí vyložila nesprávně.

Jaké největší omyly podle vás kolují kolem toho, co znamená být autorem?

1. Že autor po vydání první knihy zbohatne a už nikdy nemusí pracovat. 😃

2. Že autoři fantastiky jsou líní nemakačenka, co nikdy nepoznali reálnou práci a jen si hrají na umělce (fakt jsem tenhle názor slyšel).

3. Že autor musí prožít všechno, co v knihách popisuje, jinak to nemá žádnou hodnotu (taky od stejného člověka).

Autor fantastiky je na tom ještě hůř. Trh je přesycený a 90 % českých autorů skončí kvůli tomu, že to nakladatel nezvládne. Beze srandy.

Že je to jen a pouze zábava. Tím nemyslím, že se jedná o koníček, kterým si nevyděláte ani na slanou vodu. Spíš fakt, že to psaní je ne vždycky něco, k čemu sedáte plní nadšení a písmenka sama skáčou na papír. Ne. Někdy vám třeba hoří termíny a vy máte blok. Nebo prostě se chcete věnovat jinému koníčku, protože vás baví o hodně víc a odpočinete si u něj, zatímco u psaní mučíte mozek a nakonec se jím jen stresujete.

Jo, jasně. Slyším hlasy "tak se na to vykašli", ale ono to úplně nejde. V tenhle moment mám už nějaké závazky. Lidé po mně chtějí texty, já bych je nerad zklamal. Ale když jste pracující člověk a domů se vracíte s pocitem, že vás přejel parní válec, ne vždy se nadšeně vrhnete k psaní. Mnohdy to spíš vysiluje.

Ano, baví mě to, ale upřímně, patřím mezi autory, kteří nedovedou psát kdekoliv a za jakýchkoliv okolností. Potřebuji určitý klid, náladu, rozpoložení. A toho mám čím dál tím méně.

Jak těžké je dnes se jako autoři prosadit? Co vám hází největší klacky pod nohy a kdy už ani talent nestačí?

Ladislav Klimeš:

Nemyslím si, že jsem nějak extra talentovaný, píšu hlavně pro relax. Dneska je talent spíš vedlejší. Úspěch ti zajistí, když budeš hodně aktivní na sociálních sítích a nahlas prezentovat sám sebe. Ale musíš najít správnou míru – aby ses ze "zdravě dravého" autora nestal trapný pozér.

Když jsem šel s kůží na trh, prostě jsem se řídil pravidlem, že bude dobré zviditelnit se soutěžením. Povedlo se, hned při prvním pokusu v Ceně Karla Čapka jsem dostal do Mloka 2011 tři povídky, což se stalo jen párkrát. (V současném ustáleném formátu CKČ to udělal ještě v roce 2006 Jan Kovanic a 2019 Irena Moravcová. Pokud jsem něco přehlédl, opravte mě.) Zviditelnění v tomto ohledu bylo poměrně rychlé, ale co se týká toho "co dál", viz názor kolegy nade mnou. A upřímně, ani ta soutěžní metoda není vše. Časy se mění a je mezi námi stále více autorů, co zčistajasna napíšou knihu a jsou z nich hvězdy.

Když píšete postavy – co z vás samotných se do nich nejvíc otiskává?

Ladislav Klimeš:
Cynismus, potřeba si ze všeho dělat srandu… a občas i nějaké životní události. 😃

Dřív jsem říkal, že každá postava začíná tím, že zaženu do extrému nějakou svoji vlastnost. Aktuálně využívám hlavně (převážně negativní) životní zkušenosti a nekonečný sarkasmus. Proto se nedivte, když je spousta mých postav otrávená životem a poněkud nerudná.

Testujete si reálie pro své knihy i v praxi? Co vás při tom nejvíc překvapilo?

Překvapilo mě hodně věcí, hlavně detaily v military sci-fi. Párkrát jsem trénoval s vojáky, prošel si spoustu manuálů, něco si nastřílel. Načetl si hromadu informací, která věc/zbraň funguje. A co se v reálu používá a nepoužívá. Občas mě prostě baví si dělat rešerše a upravovat to, aby to sedělo do zrovna budovaného vesmíru.

Většinou si některé situace testuju v různých hrách - Elite Dangerous, Arma, DCS World, pokud se jedná o letadla. Vždy mi to pomůže si tu situaci představit a někdy se stane, že kvůli tomu přepíšu celou scénu.

Já ale myslím fantastiku obecně, nejen sci-fi.
Politicky se zásadně k ničemu nevyjadřuju. Mám své názory, ale jak se říká – názor je jako zadek, každý má nějaký. 😃
A připomněl jsi mi, že se mě pár fanoušků už ptalo na politický názor na nějaké téma. To mě fakt překvapilo. 😃

Předem říkám, že trávu nekouřím a nikdy jsem ji nekouřil, protože mi smrdí! To platí pro Hrabání v popelu, ale co se jiných mých příběhů týká, tak spoustu věcí, o nichž píšu, ozkoušet prostě a jednoduše nelze. Ne v naší realitě. namísto toho spíš poslouchám historky lidí kolem sebe, protože nikdy nevíte, na jakou perlu narazíte. Jako příklad za všechny rád uvádím pasáž ze Zombie, chiméry a rock'n'roll, v němž je dost bizarní rozhovor poštovní úřednice a zákazníka o balíku obsahujícím ostatky a náhrobek. Až na fantastický prvek na konci jsem si tento dialog skutečně vyslechl během čekání na poště.

A jelikož mi to už název této knihy vždy připomene, tak ne, nejsem hudebník. Neumím hrát na žádný hudební nástroj a ani nechápu, jak je toho někdo schopen.

Máte nějakou vtipnou, bizarní nebo nepříjemnou historku s fanoušky nebo oblíbenými autory? Takové to "nepotkávej svoje legendy"… nebo přemotivovaná fanynka?

To je dobrá otázka. 😃 Mám pár fanoušků, ale na tohle téma jsem kdysi naštval jednoho youtubera. 😃

Tý jo, snad jen seznámení s Jiřím W. Procházkou, které proběhlo poněkud bizarně. To mi tak jednou telefonuje matka, zda znám nějakého JWP. No, jo, vím, kdo to je, jasně. Řekla mi, že spolu právě pijí kafe. Aneb jeho tehdejší firma spravovala software, který používá firma, v níž matka pracuje. Díky tomu mi pak občas někde řekne takové to klasické dvojsmyslné "Pozdravuj mámu".

A kdybyste se mohli vrátit v čase – co byste poradili mladším verzím sebe samých, když poprvé usedali ke své vážnější tvorbě?

Ladislav Klimeš:
Ať nepřekombinuje časové roviny a vypráví příběh lineárně. A hlavně ať se nekrotí s humorem. 😃
A když mu jednou začne nakladatel vyhazovat z knihy reálné hlášky reálných vojáků s tím, že jsou "moc chlapácké", ať ho pošle rovnou do prdele.

Prosím tě, nepřepisuj TAMTU knihu. A tu druhou taky ne. Nemá to cenu. Vlastně tu druhou asi nepiš vůbec, je to docela blábol, co ti stejně zůstane v šuplíku a zprotivíš si ho.
Aneb malý osobní názor - ne vše, co napíšete, si zaslouží vydat. Opravdu ne. Chceš se naučit psát? Napiš tisíc stránek a zahoď je.

A co by ty mladší verze poradily zase Vám?

Upřímně, netuším. Asi nic.

Nežer tolik, ty prase. Já vím, stres, ale i tak, nežer.

Když se ohlédnete, jak se podle vás proměnilo prostředí, ve kterém dnes autoři tvoří?
Co vnímáte jako největší výhodu současné doby – a kde naopak cítíte, že byla vaše generace o něco ochuzena? V čem to mají dnešní tvůrci snazší, a co by jim pro změnu prospělo prožít z období, kdy začínal třeba Ondřej Neff, aby se jako úmělci dále vyvíjeli?

Největší výhodou je asi internet a snadná publikace v elektronickém prostředí. Člověk tím získá snadno zpětnou vazbu od spousty lidí. To je zároveň i trochu kámen úrazu, protože mnohdy je zpětná vazba dělaná ve stylu: Neumíš to, jdi se zabít. (Ano, i takovou zpětnou vazbu jsem kdysi dostal). Když člověk najde dobrou bublinu, což byl naštěstí můj případ (dnes již neexistující saspi.cz), dá se v pohodě takhle vypsat a najít si svůj vlastní styl a směr.
Nevýhodou je brutální přesycenost trhu, kdy se poslední dobou vše zvrhává v jakési prefabrikáty. Vítězí hlavně přepropagované záležitosti s přehnaně hlasitým autorem a spousta dalších zbytečně zapadne. Je to jen můj názor.

Pokusím se na to podívat z jiného úhlu pohledu. Na internetu jsem uveřejnil pár povídek na webu mfantasy, které už dnes také neexistuje, nicméně několik let jsem hodnotil literární soutěže, mimo jiné jsem se párkrát vyskytl v porotách například Ceny Karla Čapka nebo Vidoucí (ne, ode mě nebyly žádné na internetu publikované hlášky, já jen posílal komentáře autorům). Musím říct, že i od toho roku 2009 nebo kdy jsem něco poprvé poslal jako soutěžící, se hodně změnilo.

Například naprosto jsem chápal rozhodnutí v CKČ platit startovní poplatek 100 Kč za každou zaslanou povídku kromě toho, že tato soutěž vždy požadovala i fyzicky zaslat tištěné verze povídek. Protože upřímně? Někdy jsem žasl, co jsou schopni lidé poslat a prezentovat se tím veřejně. Jo, jasně, pomyslíte si, že ony výše zmíněné vtipné hlášky porotců z Vidoucích jsou nadnesené, ale ne, není to tak. Kdo nečetl sto dvacet povídek v literární soutěži, ten nepozná, jaké bizáry tam taky chodí. Proto jsem vážně chápal, když kromě potřeby něco tisknout, se i platila ta stovka. Omezilo to počet těch nejhorších textů. Protože ano, hodnotil jsem i soutěže, kam se zasílalo jen a pouze mailem bez jakýchkoliv omezení. Někdy jste našli perlu, opravdový skvost, jindy jste měli pocit, že někdo jen vylil na papír písmenkovou polévku. Ne každá povídka si zaslouží publikaci byť "jen" na internetu. Když někdo píše, neznamená to, že mu to automaticky jde.

V tomto ohledu se kultura začínání s psaním změnila. Ale obecně mám pocit jak když doba "soutěž, prosadíš se" končí. Nevím, nějak se v současné době úplně neorientuji, ale musím sdílet názor výše o přepropagovaných záležitostech.

Chlapi, teď trochu víc pod kůži: vzpomenete si na moment, kdy vás psaní vyloženě zachránilo – před šílenstvím, beznadějí, nebo vlastní hlavou? Anebo kdy jste díky psaní objevili něco, co jste o sobě netušili?

Já paradoxně psaní bral vždy jako relax. Pro mě to je vždy útěk a mnohdy mi psaní pomohlo. I k věcem, do kterých bych to neřekl.

Asi budu za nudného, ale ne. Podobnou situaci si opravdu nevybavuji

Můžete nyní prozradit něco o svých ambicích či projektech, ve kterých byste chtěl zúročit své dosavadní zkušenosti? Jaké sny nebo vize se nyní snažíte přetavit v literární podoby?

U mě je toho docela hodně, velká scifi sága, co se odehrává ve stejném univerzu jako Hrabání, letecké béčko a pak spousta nápadů, které možná jednoho dne dají dokupy nějaký vedlejší příběh. Každopádně, jestli to půjde takhle dál a nic se nepodělá, mám práci na 5 let dopředu. A jsem za to rád. Po pár letech, kdy to nešlo, se začalo opravdu dařit.

Nejsou to ani tak ambice jako spíš deadliny. Aktuálně mám žádosti o povídky do dvou různých antologií, rozepsané Kladivo na čaroděje, žádost o bizarro román, ve vzduchu visí též zájem o pokračování Hrabání v popelu a na závěr bych někdy rád zakončil "Zombíky" třetím dílem. A někde v hlubinách Google dokumentů mám soubory s náměty na asi tři knihy, které zatím radši ignoruji. Ach jo.

Jak jste zvládali období, kdy jste cítili, že jste ve své tvorbě na vrcholu sil – dařilo se vám, měli jste energii i flow a všechno šlapalo – a pak i období, kdy se nedařilo, ohlasy nebyly dobré, věci se hroutily a zdálo se, že nic nejde podle plánu?

Mnohdy to bylo jak na houpačce, dobrá období střídala špatná. Někdy psaní šlo při špatném, jindy při dobrém. Snažil jsem se udržet aspoň nějakou linku ve psaní. Nepřestávat, prostě i dva řádky za den jsou pro mě progres. Někdy bylo hodně těžké se dokopat k tomu, abych otevřel word a psal. Kupodivu poslední rok píšu aktivněji články pro jeden herní magazín, takže ten tlak na psaní je větší. A pomáhá to, ne že ne. Prostě, dopiš článek a mazej psát, lenochu!

Tohle je zákeřná otázka. Když jsem byl na vrcholu sil a tvořil jako šílený, tak mi to bylo lidově řečeno plat prdné, protože v těch dobách vznikaly texty, na které zpětně hledím s úsměvem a povzdechem, co jsem to byl za vola. Chyběly mi zkušenosti a schopnosti, řemeslo jsem teprve brousil. Optimismem jsem jen sršel a očekával onu klišé zářnou budoucnost.

Už nějaký čas mám vážně špatné období (ehm, pokolikáté to v tomto rozhovoru píšu?), ale věřím, že by snad mohlo skončit. Sem tam se v něm naštěstí najdou chvíle, kdy to jde, a během nichž udělám obvykle víc práce než za předchozích pár měsíců. Největší vliv na to má fakt, že psaním se holt neuživím a práce je poslední dva roky nějak víc a víc, takže večer obvykle vyčerpaný odpadám.

Karle, co je ten příběh, který ti teď nejvíc leží v hlavě nebo na srdci – ten, který ještě musí vzniknout, a který bys nejradši jednou viděl jako to "tohle je on, ten klíčový"?

Zmíněný třetí díl Zombíků, který má aktuálně pracovní název S nemrtvými bohy na věčné časy. Je to sranda, ale když jsem psal Zombie, chiméry a rock'n'roll, nepočítal jsem s tím, že by z toho byla trilogie. Jenže příběh, který v Zombících začal, se v pokračování Zjevy kosmické, řevy pozemské prohloubil. Čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím víc se z toho stávala trilogie, která by uzavřela příběh dvou nejdůležitějších ženských postav, té zombie a chiméry z názvu prvního dílu. Pokusil jsem se to psát, ale vždy jsem se zasekl, protože jiné texty měly z různých důvodů přednost.

Ladis... Dejme tomu, že Hrabání s Karlem tě znovu nakopne, Vyvrhel potvrdí tvoje řemeslo – co bude ten další projekt, který tě posune z "toho, co píše fakt dobrý věci" na "toho, co mění pravidla hry a definuje určitý styl na celou dekádu dopředu"? Jaký příběh ti vystaví vizitku, kolem které už nikdo nepřejde jen tak?

Možná další díl Padlého Impéria, nebo moje sci-fi sága, která prochází masivní restruktualizací. Nebo cyberpunk detektivní řezničina. Fakt nevím. Sázel bych na tu ságu, ale nedovolím si hádat.

Jaká byste popsali tu touhu psát a tvořit, co vás žene dál a co byste poradili každému kdo ji ztratil, a nebo si ještě pamatuje jak chutná, ale momentálně ji hledá?

Jak jsem řekl, pro mě je tvorba příběhů relax, takže u mě to jde samo. Když není chuť, stačí počkat, ona se zase objeví. Jen jí to prostě někdy trvá.

Hele, chceš světu něco říct? Chceš někoho pobavit? Makej, ono to k něčemu je. Dej si klidně pauzu, ale zase se k tomu vrať.

Otázka pro Ladise: Ladis, kterou svou knihu by jsi nejradši doporučili někomu, kdo má za sebou náročný týden a potřebuje se prostě jen začíst a vypnout?

Jelikož píšu akční brakovky pro pobavení, tak asi s přehledem cokoliv od Projektu Bouře po nejnovější.

Otázka pro Karla: Karle, představ si, že tvoji knihu najde mimozemšťan nebo nějaká zbloudilá fantasy bytost jako jediný dochovaný doklad tvojí tvorby. Který text by to byl – a jakou stopu si myslíš že to v ní zanechá?

Zvolím mimozemšťana, protože ten kdyby si přečetl něco ode mě, asi by to s křikem zahodil, ve své lodi zařadil co nejrychlejší warp a letěl pryč. Modlil by se, že to, co četl, je pouze fikce a ne záznam něčeho skutečného, protože jeho rasa nemá tak mocné zbraně, aby se ubránila takovým děsným hovadům, o jakých občas píšu. No ne, co jiného si myslet o nemrtvé bohyni života zvracející blahodárnou mízu do pračky, slečně, která svojí vůlí kroutí lidi v groteskní změť orgánů, případně hrdinu, jenž používá speciální útok "rektální anihilátor"?

Jak byste svou tvorbu charakterizoval jinak než prozaickým popisemi, třeba pomocí videoklipu, skladby nebo animace? Vykopnu títo obrázkem, který by vystihoval můj tvůrčí proces

Ladislav Klimeš:

Popsání tvorby: Akční brakovky psané s chutí, elánem, pro čisté pobavení. Spousta černého humoru a různých narážek. Nic víc, nic míň.Vyjádření hudbou? Třeba Kolaboranta? Dal bych tam: Soundtrack k Half lifům, Gears of War a Orden ogan Gunmen album :D. Vyjádření mého hudebního relaxu je třeba soundtrack ze leteckého simulátoru Falanker 2.0.
Můj soundtrack k Hrabání v popelu by byl:
BEAST IN BLACK - Moonlight Rendezvous (OFFICIAL MUSIC VIDEO)

Karel Doležal:
Jelikož nechávám hudbu hodně ovlivňovat svoje psaní… Pusťte si album IVO od výše zmíněné kapely Umbrtka. Obecně bych své psaní vyjádřil písní Constant Motion z alba Systematic Chaos.Ukázka:
1.) Dream Theater - Constant Motion [OFFICIAL VIDEO]

2.) Některé prvky Hrabání v popelu by byly spíš toto: Occurrence on Mimas

3.) A ten pocit když dopíšu…: Umbrtka - Generální úřad pro tmu

A tady je náše společné motto:

A na závěr malý výkop do neznáma: představte si, že máte popsat svůj styl nebo přístup k psaní jako zvíře, planetu nebo superhrdinu. Co nebo kdo by to byl – a proč právě ten?

Ladislav Klimeš:
Můj přístup je asi jako medojed. Prostě se nevzdávám a i když dostanu po tlamě, nevzdám se. Prostě vstanu a jdu do toho znova.

Karel Doležal:
Nemám úplně v lásce superhrdiny, nicméně, asi použiji jednu svoji postavu, která má určité superhrdinské schopnosti. Je to genetická chiméra Běta/Beta ze Zombíků/Zjevů. Má se něčemu přizpůsobit? Prostě se v to změní, mrcha jedna měňavá. Je to něco, co ještě nezná? Hryzne to, vcucne danou DNA a naučí se v to měnit. Přizpůsobí se situaci, metamorfuje se, umí se prolnout s tím, co je po ní potřeba.

Super. Já vám moc děkuji za vaše odpovědí a nyní se můžete rozloučit se čtenáři a přitom je i pořádně navnadit na váš společný říjnový debut Hrabání v popelu.

Ladislav Klimeš:
Pokud chcete vidět, co se stane, když se spojí dva šílenci z odlišného stylistického spektra, tak jen do toho. Za mě v knize narazíte:

1: Příšerný černý humor

2: Akční přestřelky v hangárech, bitky se zombíky a útěk před neskutečně nasranou gorilou na steroidech

3: Pátrání po největších tajemstvích zničeného Impéria

4: Všechny možné a nemožné narážky na kde co

5: Psychopatickou AI, která řídí mrštnou bojovou loď

6: Její Androidí verze si podle nálady střídá barvy vlasů (blond- dobrá, černá - depka, červená- nasraná - v této variantě má většinou v ruce rotační kulomet)

7: Věčně otráveného žoldáka, kterému zůstal na krku zkouřený novinář.

8: Kyberneticky upravenou sukubu, která škrtí svoje štamgasty ocasem!

Ano, stále se považuji za docela příčetného člověka.

Karel Doležal:
Lidé drazí, prostě si to chcete přečíst. Je to určitě jediná kniha, ve které jsou současně:

1. Robot sloužící jako mobilní skleník, sušárna a balírna marijánky.

2. Holčička snažící se sníst vlastní upadlý jazyk. Což jde ale bez jazyka blbě.

3. Mafiáni André a Bobánek.

4. Rostliny prorůstající očními bulvami.

5. Smažený květák na místě, kde ho nečekáte.

6. Chacharomet

7. Řetězec rychlého občerstvení Generál Smažány.

8. Příběh, který je navzdory všemu zmíněnému až podivně "normální" space opera.

A ne, k psychiatrovi mě neposílejte. Ještě dnes se mu o mně zdají noční můry.

Díky moc a zase někdy!

Kde autory sledovat?

• Karel Doležak - Facebook

• Ladislav Klimeš - Facebok